Spousta lidí se myslí, že když má někdo nějakou fyzickou nebo psychickou potíž, je to viditelné a do očí bijící.
Dle představ mnohých lidí pak, snad díky filmovému průmyslu, ti, co trpí nějakou duševní poruchou, vypadají jako běsnící hysterické bytosti všelijakých pozměněných tvarů, barev a projevů. Lidé s rakovinou chodí všude s kýblem, do kterého průběžně celý den zvrací, mají 30 kilo a bílý šátek na hlavě. Lidé, kterým někdo umřel jsou černé, téměř průsvitné mátohy, které vycházejí pouze za deště a nebo na podzim. Ženy, které jsou obětí domácího násilí mají pod oky monokly, zlámané ruce a jsou to sociální případy, které potkáte pouze na ubytovně. Při příjezdu k dopravní nehodě zaručeně do 10 vteřin exploduje nějaké z nabouraných aut, zranění lide křičí jako o život a z různě amputovaných končetin jim tryskají hektolitry krve. A tak dále a tak dále. Paleta předsudků a mylných představ je nekonečná.
Ten, kdo byl někdy v nemocnici na onkologii, ten komu někdo umíral a ten, kdo zažil autonehodu, v těchto a nejen těchto situacích je nejsilnější a nejděsivější ticho. Ty nejtěžší věci v životě se dějí v tichosti a o samotě a tudíž leckdy nemáte šanci, vy okolo, zjistit, že něco podobného prožívá kdokoli okolo vás.
Až zase budete stát v Tescu frontu u pokladny a před vámi bude ta otravná, ukňouraná netrpělivá bába, až vám někdy nějaký klient nebo kolega v práci odsekne, až na vás někdo bez důvodu vyjede, zkuste se nadechnout, odpustit si toho blbečka, kterého máte chuť vypustit z pusy a zkuste se zamyslet, jestli není možné, že ten druhý prochází něčím, čím byste si procházet nechtěli ani omylem.