Dovolená

Je to nějakej ten rok zpátky co jsem přesně takhle seděla na pláži a fňukala: „ach jo, zase domů do toho blázince, nejradši bych tu zůstala na pořád „. A tehdy se to stalo. V mojí lebce zapraskalo a vynořil se nový životní „koncept dovolená „. Prostě od teď až do smrti mám dovolenou každý den. Ne, nekoupila jsem vilu v Toskánsku a nevykradla banku. Začala jsem se hned od druhého rána chovat jako na dovolené. Oblékla jsem si župan, udělala výbornou snídani podle toho co mám ráda, hodila nohy na stůl a vychutnávala tu dokonalou chuť chřestu a dalších pochutin. Tak jako v té Itálii. Žádný rychlojídlo a letím, žádné zprávy a kecy o světové ekonomice.
A co dál dělá člověk na dovolené kromě jídla? Cestuje. Najednou jsem přestala jezdit rychle, začala jsem se kochat, střídala jsem trasy do práce abych viděla nové věci. Přestala jsem chodit venčit furt na to samý místo, ale začala zkoumat okolí. Jo a ta zmiňovaná práce? Došlo mi, že je ubohé a nefér chystat se na klienta s pocitem : “ uff to zas bude něco „. Na dovolené se lidé také setkávají v radosti a navzájem se poznávají. Baví se jen s těmi, se kterými chtějí. Začala jsem si vybírat komu věnuji svůj drahocenný život. Začala jsem se na klienty těšit jak malá holka na zmrzlinu, co mi zase poví nového, čím rozšíří moje obzory, jakou situaci budu muset zvládnout a tím se naučit něco nového. Přestala jsem říkat že jdu do práce. Začala jsem se jinak oblékat, na dovolené taky nechodíte v montérkách. Najednou mi přišly absurdní ty řeči typu: “ my se na dovolenou nedostaneme, jó to my si nemůžeme dovolit protože bla bla. Ale kuš. Vzít deku, koupit si hroznový víno, obléknout si místo tepláků něco hezkého a koukat na západ slunce může každý.