Dneska jsem se rozhodla na sobě vyzkoušet psychologický pokus.
Jak mě jistě mnozí z vás znají, víte, jakou důležitost kladu na to, aby lidé v životě dělali a vůbec žili podle sebe. Z jednoduchého důvodu, protože když dělám cokoli jiného, neplním své potřeby, vznikají frustrace, z nich deprivace a pak už je všechno pr*elí napřed. 🙂
Vzhledem k tomu že můj návyk toho, dělat výhradně jen to, co je v souladu se mnou, je hodně silný, rozhodla jsem se ho vědomě porušit a sledovat, co to se mnou udělá.
Vyrazila jsem ráno na zahradu s tím, že půjdu natírat venkovní lavičku. S nastavením že ji “musím natřít do oběda”. Vzala jsem si barvu, která se mi vůbec nelíbí. Oblékla jsem se do sukně, punčocháčů a lehkého svetru, což vše dohromady způsobovalo lehký nekomfort pohodlí a tepla. Nevzala jsem si s sebou nic na pití.
Začala jsem natírat. To, že mi studený vítr foukal za krk a byla mi lehce zima jsem kupodivu přešla a pokračovala dál. V kombinaci s žízní už to ale bylo lehce “nasertivní” a sledovala jsem jak se v mé hlavě začínají vytvářet myšlenky typu “zas…nej” vítr a “zas..ná” práce. A ejhle, takže stačí málo a člověk upadá do chudinky, která si stěžuje a všechno se spiklo proti ni (i když je tak jednoduché si dojít pro svetr). Ale chudinky často nemůžou, protože je to daleko, žádný nemají, nebo to nejde, protože to prostě musím dodělat. 🙂
No a to bylo ze všeho úplně nejšílenější. Natírám lavičku tou odpornou barvou, která se mi fakt nelíbí a cítím, jak moje tělo protestuje, jak to nechce dělat, hned vytasí všechny zbraně jak v tom zabránit, začíná bolet hlava, únava, … mazec. A nad tím vším je “ale ty to musíš udělat do oběda. Musíš!”
Poslední chvilky natírání jsem se nedokázala zbavit šíleného pocitu z toho, že stejně jak já jsem se nutila do natírání a koukání na barvu, ze které se mi zvedá žaludek, mnoho lidí tohle dělá pravidelně 12 hodin denně v práci, kterou nesnáší, protože MUSÍ platit hypotéku, nebo to je jedno jaký si tam dá důvod.
Můj příklad s lavičkou je blbost, hovadina na pár hodin a i tak způsobila, že tu sedím, mám ledový nohy, blbou náladu a všechno mě s..e. Ty kráso a někdo to dělá v daleko větším měřítku 20 let 12 hodin denně. Ty krabe. Když koukám na statistiky infarktů a rakovin v populaci, tak mi přijdou ta čísla někdy malá, když vidím co lidi se svými těly a životy vyvádějí.
No nic, jdu tu lavičku přetřít a udělat si dobrej čaj 🙂