Nikdy nechci být jako moje matka. Tak takhle nikdy nechci skončit. To se mi nikdy nemůže stát.
Znáš to viď?
Je úplně jedno o co se konkrétně jedná a v jaký souvislosti.
Možná ti nedochází jedna věc.
Vysvětlím na příkladu.
Proč?
Máš narozeninovou oslavu venku a zmoknul by ti dort? Nevzal sis pláštěnku? Máš rande v parku?
Ono je úplně jedno proč nechceš aby pršelo. Ale nechceš to. Bojíš se. Bojíš se důsledku.
Oslava se podělá, rande taky a budeš mít splihlý vlasy.
Je to o tobě. Ne o dešti. Ty budeš mít problém. Ale déšť za to může.
Kdo to říká? Oběť.
Nechci být jako matka. Proč ten afekt? Protože to, jaká je matka tě sejří. Proč?
Ne proto, že je taková, to je její věc. Kdybys ve vztahu k ní neměl žádný boláky, je ti úplně šumák jaká je a žiješ si po svým. Ale proto, že to jaká je, ti ubližovalo nebo ubližuje.
Je to o tobě, o tvé bolesti. Pokud říkáš že nechceš být jako ona, odmítáš přijmout jaká je. Tvá bolest ti to nedovolí.
A tak děláš všechno jinak než ona. Aby ses od toho distancoval.
Jenže průser je v tom, že si myslíš, že se tím od ní odpoutáš. Přitom všechno co děláš je motivovaný tím odporem a nevychází to z tebe, z tvojí podstaty. Takže se v tom jen utvrzuješ a tváříš se , jak jsi jinej.
Tím neustálým popíráním akorát ukazuješ, že to nemáš čistý a nechceš pustit svou bolest a odpustit, abys mohl jít dál.
Takže to zkus příště jinak.
Ne „takhle nikdy nechci dopadnout“. Vykašli se na ten odpor, vztek, lítost a všechny podobný postoje a emoce.
Radši přijmi zodpovědnost sám za sebe a přiznej si: jo tohle je mi odporný protože se toho sám bojím. Přijmi že se bojíš.
Kdo se nebojí?
A pak makej. Změň to tak, aby to bylo podle tebe. Ne v afektu.
A když budeš žít podle sebe, bude ti fajn, a přestaneš řešit to, jaký jsou druhý, necháš jim jejich život.
Dojde ti, že ti jen ukazovali tvou bolest, abys ji mohl odevzdat a být svobodný.