Není to tak dávno, co jsem se s jedním zadavatelem zakázky dohodla na spolupráci na celkem velkém projektu. Rozum by na to řekl: “ takováhle spolupráce se neodmítá, nehledě na kačky, rozsah služeb, PR a tak dále“. Proběhlo pár setkání, pár školení a ve me se začaly kroutit vnitřnosti. Však to jistě všichni znáte. Své klienty všechny vedu k autenticitě, pravdě, opravdovosti, jako ke zdroji zdraví, sebevědomí, sebelásky. Bez ohledu na strach, co by kdyby, atd. o tom až jindy. Po pár dnech zrání jsem došla k závěru, že tohle prostě není moje cesta, a to nemusí vůbec znamenat, že na druhé straně je něco špatně. Prostě to nerezonuje, nejsem to já, tečka. Nechci svůj život věnovat tomuto. Pár hodin po mé výpovědi jsem sledovala své tělo a načapala ho, jak tam párkrát vlezlo: “ ty budou naštvaný, takový práce s tím měli a ty jim do toho takhle hodíš vidle“. Nádech, výdech, jó mají právo být naštvaný, mají právo na mě i řvát. A já mám zase právo rozhodnout, jakou cestou v životě půjdu. Nikdo na mě neřval. Jak se do lesa, tak se z lesa. To prostě funguje.A tak tu sedím a během jednoho dne mi přišly poptávky na svatbu, ukončovací rituál a jako třešnička na dortu i pohřeb. Mrazí mne celé tělo z toho, jakou důvěru ve mně máte a že chcete ode mne provést tak intimními okamžiky ve vašem životě. Klaním se a děkuju. Vám za důvěru, sobě za sílu a opravdovost.🖤
Moje cesta
