Ne zřídka se mi stává, že přijde klient na sezení, povídáme, rozkrýváme a najednou mu ukápne slza, nebo z něj vystřelí sprosté slovo, nebo cokoli jiného „společensky nepřijatelného“ a on se začne strašně omlouvat. V žádném případě to nehodnotím ani neodsuzuju, chápu že je milion důvodů potlačovat svou autenticitu, ať je to výchova, společenský tlak či cokoli jiného.
Přijde mi to podobné jako kdyby přišla nějaká dáma na masáž a schovávala svá prsa a zadek, aby je náhodou masér neviděl. Beztak už viděl všechno.
A podobně jako masér už viděl všechny ty jizvy, špeky, prsa a faldy, já znám všechny ty rozmazaný mejkapy až v dekoltu, haldu kapesníků se soplama, vzteky, výbuchy, smutky, beznaděj, marnost. Znám kopání do zdi, skoky pod vlak, rozbitý věci, šoky, záchvaty, kolapsy, znám manipulaci, vydírání, útoky. Znám všechny kecy, který si lidé snaží nacpat do hlavy, aby jim uvěřili, znám všechny ty masky a přetvářky a tendence nějak vypadat a zakrýt tím svou vlastní bolest.
A víte co? Klidně se budu do krve hádat, uklízet blitky a do nekonečna hledat způsob, jakým to půjde, než koukat na sterilní, vypnutý lidi odpojený od sebe sama. Když se s nimi bavím, všechno je fajn, všechno mají, všechno funguje, mají skvělý vztah, katalogový dům a stejně vypnutý děti, který musí chodit na kroužky, který nesnáší. Všechno je fajn, jenom nedokáží pochopit, proč se jim pořád vrací ta vyrážka, co mažou kortikoidy a nebo úzkost, na kterou berou léky, ale samozřejmě jen vyjímečně a malinko.
Opravit lampu, které se porouchal kabel, je někdy zdlouhavé, ale jde to.
Rozsvítit lampu, která žádný kabel nemá, jde dost na prd
Lampa
