Letos jsem si vyrazila na pár dní vyčistit si hlavu k Baltskému moři. Musela jsem se smát tomu, jak moje hlava nedokázala nahradit staré schéma novým.
V mé škatulce na krku je uložený obraz moře jako modré laguny, okolo slunečníky, kaktusy, rozmarýn, horko a všude se linoucí odér opalovacího krému. Tady sedím na pláži, vlny jsou hnědé, voda není slaná, za mými zády je pole s pšenicí a řepkou. Nad hlavou mi lítají vrány místo racků, je 20 stupňů, fouká silný vítr a vůbec nemám chuť na kalamáry jako obvykle, spíš bych si dala guláš a svařák
A tak mi běhají myšlenky a obrazy a příběhy z mého života a vyprávění klientů, kdy oni, nebo lidé v jejich okolí nebyli schopni přijmout jiné schéma a pak kvůli tomu klidně i celý život trpěli. Takže něco jako když já přijedu a řeknu že u moře rostou břízy a obilí, tak se klidně může stát, že se mi bude někdo smát, shazovat mě, v určitých situacích klidně i ponižovat, vydírat a manipulovat jen proto, že dotyčný nikdy nebyl u Baltu a nedokáže změnit zajetá schémata. A je to těžký, můj mozek za 3 dny ještě nepobral to, že jdu na houby a borůvky a po cestě se jen tak mimochodem vykoupu v moři. Aplikujte si tento příklad na cokoli ve svém životě, jak je těžké změnit pohled na to, na co se díváme a jak je vlastně směšné to dohadování o tom, co je jak správně a kde je pravda