Při mých posledních toulkách po světě jsem narazila na super „podnik“. Instituce, kam přijdete, oni vás „oslepí“, „ohluší“ a jinak omezí dle domluvy, jaký handicap si vyberete a pak vás v tom nechají pěkně plavat. Seděla jsem, pila kávu a koukala na lidi jak se slepeckou holí narážejí do zdí, rádoby čtou noviny skrze bříška prstů, dělají na sebe všelijaké posunky. Někteří se zapálením, někteří odevzdaně, někteří se slzami v očích.Usrkávám americano a tak si pohrávám s myšlenkou, že bych to zavedla paušálně. Seznámím se s chlapem, chci s ním chodit a žít tak šup na měsíc na „školení jeho života“. Odjedu na pár dní na venkov, odkud pochází, abych neměla blbý kecy, že se nevyzná v metru. Nechám se pokousat psem, abych věděla, jak to bolí a už mu nikdy neřekla “ prosím tě, co plašíš, vždyť je to hodnej pes“. Vyzkouším si na pár dní šikanu, kterou zažil ve škole a možná lépe pochopím, proč si tolik nevěří a přitom k tomu nemá objektivně žádný důvod.Jo, jasně, je to trošku přitažený za vlasy, ale nebylo by to super? Místo prvoplánovitých hodnocení typu: „koukni na něj, jak je nemožnej“, „prosímtě co řveš, vždyť je to jen pavouk“, „ty máš ale debilní názory“ si vzájemně dát pochopení, respekt, soulad. A jelikož stále vládne světem filozofie „podle sebe soudím tebe“ bohužel nejsme často schopní vytáhnout hlavu ze zadního otvoru a přijmout druhého v celém svém spektru, dokud se neocitneme v jeho kůži.