Dnes večer mne můj drahý obdaroval krásnou otázkou: „Bubinko a s čím za tebou lidi chodí?“ (ano opravdu mi říká Bubinko, asi jako samice od bubáka 🙂. „Já vím že je to hodně individuální a každý má své věci k řešení, ale určitě tam bude něco co se pořád opakuje, nějaký společný jmenovatel ne?“ ptá se a já zírám do ohně, kroutím nad ním špekáčkem a s úsměvem vzdechnu „STRACH“.
Přichází lidé, a je téměř jedno, jaké téma řeší a bojí se budoucnosti, jestli věci dopadnou tak jak chtějí, jestli dostanou tu práci snů, jak ten život zvládnou. Bojí se konce něčeho, co mají, vývoje ve společnosti a kam ten svět vlastně spěje. Pak jsou tací, kteří si nesou své strachy z minulosti, protože na ně někdo kdysi udělal BUBUBU a oni se naučili bát a už je nenapadlo, že by se na to mohli vykašlat. Pak tu máme ty, kteří se bojí přítomnosti, jestli jsou správní tací, jací jsou, co si o nich druzí pomyslí, bojí se říct na rovinu co si myslí, aby nebyli za blázny a nebo se bojí že nebudou dost blázniví. Bojí se stárnutí, bojí se smrti a bojí se toho, že až ten okamžik přijde, uvědomí si že jejich život stál za prd a začnou se bát, jestli žijou dostatečně dobře. A pak tu máme společnost, média, výchovu a tak dále, a ti všichni dohromady nás učí bát se násilníků ve křoví, rakoviny, syndromu vyhoření, nadváhy, lidí, psů a nesmím zapomínat na smrtící zabijáky KLÍŠŤATA!
Bojíme se vrátit hnusný jídlo v hospodě, abychom nedělali problémy, bojíme se říct šéfovi do očí že je debil, protože se bojíme že přijdeme o práci, potažmo o peníze, tedy jistotu, tedy v důsledku třeba o rodinu. Bojíme se říct si o pomoc, abychom nevypadali že jsme slabí a nedokonalí, bojíme se něco nezvládnout, aby nás druzí neodsoudili a nebo ještě lépe my sami sebe. Bojíme se létat, bojíme se říci ne, bojíme se toho, že budeme mít strach…
Nebojte, dá se to změnit, jen se nebát změny 🙂