Narodil jsem se na Vysočině, tak jako panička. Panička říká, že už to jsou dva roky a já vám nějak nevím. Přijde mi zvláštní, že ty lidi mají pořád potřebu něco měřit, dávat věcem význam a počítat. Je mi kolik je, mám co čuchat, pelech a co žrát a to mi stačí. Jako by bylo důležitý, jak jsem tady mezi vámi dlouho, no ne? Důležitější je, jestli dostanu ten piškot co má panička v kabelce.

No a abych se vrátil k tématu ( i když teda je to pekelně těžký, protože ona tam ten piškot asi opravdu má). Jsem teda z Vysočiny. Tam vám je tak pěkně, i když teda mě se líbí všude, kde jsou psí kamarádi, odpadky a občas nějaký to hovno že… no popojedem. Panička tam teda moc často nejezdí, protože si udělala pelíšek někde jinde, než měla dřív, ale i když nevím přesně, co to ta vysočina znamená, čmuchám z paničky vždycky takovou zvláštní pohodu, když tam jsme, asi jako když tuhle snědla ten řízek a mě dala kousek. No a vždycky když cejtím tuhle pohodičku a předtím jsem dlouho zavřenej v takový bedně, co sebou různě hází, tak jsem nejspíš na tý vysočině.

A proč to vůbec říkám? No prostě tak mě to napadlo. Oni to psi takhle prostě dělaj, že dělaj to, co zrovna chtěj. Ne, co by měli, nebo co bude. Třeba když cejtím někde v křoví nějakej pytlík od svačiny, tak tam prostě jdu a vočuchám ho. Neřeším jak tam je ten pytlík dlouho, komu patří a jestli tam bude ještě zítra. A nebo když se mi někdo nelíbí, tak k němu prostě nejdu. Dyť je to jednoduchý ne? Myslím že by se od nás lidi leckdy mohli něco přiučit.

Jo to vám povím. Panička mě občas vozí v tý klepající krabici s sebou do takovýho lesa, kde nejsou žádný stromy a tráva a hlína tak divně pálí a je tam moc lidí a kravál. Ale zase je tam hodně pachů a věcí co mě zajímaj, takže přoč bych tam nejezdil. Co sám doma žejo, hračky už mám všechny vožužlaný. No a ona mě tam bere s sebou, pak si sedne do takovýho pelechu, mě pošle taky do pelechu a chodí za ni takový zvláštní lidi. No to byste neveřili, co oni spolu řeší. Já se normálně divím, že to paničku ještě baví. Oni se jí třeba svěřují s tím, že by strašně něco chtěli, ale nemůžou to mít. No svatej bernardýne, tos neviděl. Jako já tomu nerozumím. Tak když chci ten tenisák, co leží pod gaučem, tak si pro něj snad jako dojdu né? A když nejde vyndat tak štěkám a panička mi ho podá. A tyhle lidi ani nikam nejdou, ani neštěkaj, jen tak divně koukaj, jak nad prázdnou miskou a myslej si, že ten tenisák za nima dojde sám nebo co. No je to těžký s těma lidma.