Poslední dobou ke mně z mnoha stran přichází podněty, žádosti, tipy a jiné provokace k tomu, abych se věnovala jednomu tématu. A protože to je jedno z mála témat, kterým se zabývat nechci, dovolím si vám nastínit můj pohled na něj. A proč nechci ptáte se? Protože podle mne toto téma vlastně není.

Je to zlá, všudypřítomná, obávaná, děsivá PROKRASTINACE!!!

Jak jakože není? Vždyť se všude řeší, vyšlo o ní spousta knih, pořádají se semináře, školení ve firmách a jiných institucích… je součástí života tolika lidí, a tak moc lidem komplikuje život a jsou z ní nešťastní…a dalším zase hezky vydělává peníze a plní přednáškové sály.

Pokusím se Vám tedy popsat svůj pohled, který je čistě můj a podložený mými zkušenostmi a postoji a můžete jej pojmout jako inspiraci, návod k diskusi, nebo jako kecy, který nejsou v žádném případě pro vás 😊

Jak já vnímám prokrastinaci? Jako chorobné odkládání něčeho. Úkolů, práce, povinností, životních změn, rozhodnutí, pokroků, přijetí zodpovědnosti, opuštění něčeho, ukončení starého, přivítání nového atd. Obecně řečeno tedy „odsouvání něčeho co bych měl(a) udělat ať je to v rovině drobných praktických úkolů, nebo zásadních životních změn.

A zde vidím zádrhel. Měla bych? Musím? Očekává se to ode mne?

Když se na to podívám svým selským rozumem holky z vysočiny 😊 ptám se dál: a co bych jako měla? Já bych v životě něco měla?

Tímto principem nefunguju. Výraz „měla bych“ dávno opustil můj slovník a nahradila jsem ho výrazem „chtěla bych“, respektive „chci“. A v tu chvíli je pro mne rovnice bez neznámé. Řídím se jednoduchým pravidlem. Buď něco chci a dělám to, nebo to nechci a není to pro mne. Namítnete, že je v životě pár věcí, které dělat prostě musím a neovlivním je, jako třeba platit daně, vydělávat na ně a podobné situace. V tomto případě platí pravidlo: co neovlivním neřeším, najmu si dobrou účetní, nastavím si platební příkazy automaticky, nacpu do telefonu upomínky na všechno, na co nemyslím úplně s euforií a věnuju se tomu, co je v životě podstatné.

Pokud bych měla něco udělat do práce, ale nechci, no tak je jasné, že to odkládám, protože se mi do toho nechce. Pak bych ale neřešila prokrastinaci, ale odpověď na otázku: a co mi stojí v cestě?

Je to nedostatek času? Tak se budu věnovat svému časovému rozvrhu.

Je to nedostatek energie? Tak se budu věnovat tomu, jaká je moje efektivita, případně životní styl.

Je to nedostatek vědomostí? Tak je třeba se něco přiučit.

Nechci se nic nového učit? Pak popřemýšlím o svém směřování a jaké jsou moje životní priority.

Bojím se toho úkolu? Tak se poperu se svým strachem.

Nechci už pracovat v této práci? Tak je třeba ji změnit.

Bojím se jí změnit? Máme tu druhou bitku se strachem.

Je ta příčina někde hlouběji? Vyhledám odborníka, psychologa, psychiatra, léčitele, kartářku, vymítače ďábla, maminku, moudrou knihu, kamaráda u piva, šéfa, film či pána Boha (každý dle svých preferencí) a podívám se překážce do očí.

Bojím se jí podívat do očí? Máme tu další setkání se strachem .

Takto bych mohla pokračovat do nekonečna… co se tím snažím říct? Že odkládání je útěk, ne řešení a z mého pohledu nemá žádný smysl organizovat plán útěku (tedy pokud chcete a vyhovuje vám utíkat, tak je to v pořádku, ale pak asi nebudete chodit na přednášky o prokrastinaci), ale má smysl řešit podstatu, příčinu. Přijde mi nesmyslné vymýšlet strategie zvládání úkolů v práci, absolvování meditací na vyšší výkon či sebedůvěru na pracovišti, když podstata vězí v tom, že tam prostě dělat nechci.

Věřím tomu, že když vám někdo řekne, že kousek od vás na ulici leží pětitisícovka, nebudete sedět a odkládat to, ale zvednete zadek a prostě si pro ni doběhnete.

A pokud ne, tak například:

-nepotřebujete peníze, pak proč byste tam běhali

-máte schůzku důležitější než ty peníze, pak je to otázka priorit

– nemůžete chodit, pak poprosíte někoho jiného a šábnete se na půl

– stydíte se pro ni jít, nebo jste přesvědčení, že už ji stejně někdo sebral… no, tak zavolejte a něco s tím uděláme 😊

Budu ráda za jakékoli vaše náměty k diskusi a dalšímu rozvoji

Krásný den Hany