Začalo to jednoho krásného odpoledne na zahradě. Panička mě a mojí kamarádce koupila pelíšek a u něj zahradu, teda tak tomu říká, když sem jdeme. No nic, takže ta zahrada. My máme s paničkou takové krásné chvilky, nejsou zas tak často, ale když jsou, je to moc „bájo“. Panička si sedne ke mně na zem, drbe mě na zádech a společně koukáme na západ slunce. V tu chvíli mám pocit, jako by byla panička taky psem, víte, jak to myslím ne? No a takhle vydržíme sedět a koukat docela dlouho. Panička je u toho vždycky tak klidná a nemyslí na nic, jen tak kouká a hezky mi hladí kožíšek. Pak mi většinou začne vyprávět něco o jejich světě, asi ji to slunce nějak dojme, nebo co.

No a tam to začalo. Seděli jsme na té zahradě a koukali na západ slunce. Když najednou se ze všech stran začaly ozývat divné rány, jako když jsme tuhle byli v lese a taky to tam dělalo rány a panička říkala že raději půjdeme, že by to mohlo být nebezpečný. Ale na té zahradě to asi nebezpečný nebylo, protože panička v klidu seděla a když jsem sebou cuknul při dalším bouchnutí, jen mě pohladila a řekla, že to nic není. Božínku, jak ta umí hezky hladit! No a pak se po těch ránách začaly objevovat i světla. Takový ty protivný, jaký znám, když jsem strašně roztomilý a panička si toho všimne, přiběhne s nějakou krabičkou, dělá na mě všelijaký zvuky a dává mi povel zůstaň a při tom z té krabičky blikají světýlka. Já to nemám vůbec rád, ale všimnul jsem si, že to dělají lidi docela často a nejen psům, ale i lidem.

Jo a zpátky k těm ranám a blikáním, tak to blikání bylo jiný a vždycky po té ráně a vůbec jsem to nechápal. Tak jsem udělal na paničku takový tupý obličej a ona se zasmála a začala mi povídat, že dneska je takový speciální den. Všichni lidi (nebo teda aspoň myslím že všichni, protože toho je fakt moc) tady na ten speciální den dělají ty zvláštní rány a pak blikají těmi světly, protože je prý Silvestr. Panička říkala že to je poslední den v roce a až se vyspím tak bude úplně nový rok. No, upřímně to moc nechápu, protože vůbec nevím, v čem je nový. Pelíšek mám pořád stejný, granule taky, na procházky chodíme stejně a paničku mi taky nevyměnili. Ale pro lidi to asi má nějaký význam, tak jim do toho asi nebudu štěkat, že.

No a tady při té chvilce, kdy mi panička popisovala, jak to chodí v jejich lidském světě, mě napadlo, že bych vám mohl povědět něco o tom, jak to vidíme zase mi, pejskové, třeba když se lépe pochopíme, můžeme se od sebe něco nového naučit, nebo se bude mít pár pejsků a lidí trochu líp. A když ne, tak nic.