Je to prostě prdel. Až když nám někdo vezme něco, co je pro nás do té doby samozřejmostí, začneme si uvědomovat, že to samozřejmost není. Klišé? No jasně, dyť to víme a kecáme o tom teď všichni. A je úplně jedno, čeho se to týká, jestli jídla, svobody pohybu, vody, přátel, zdraví, životního prostředí.
Lidi za mnou chodí, že mají těžkou diagnózu a “honem pojďte s tím něco udělat”. WTF. Někdy musím svoje ego hodně držet na vodítku abych v těchto okamžicích neřekla něco ve stylu: “No to jdeš teda jako fakt brzo”. A je jedno v jakém je to měřítku, jestli se to týká jednotlivce, skupiny, nebo celé populace.
A pak zase zavřu ego do boudy. Vím že ty lidi to prostě dřív neviděli, že musí přijít něco, co jim otevře oči. A že to někdy trvá, protože my to nechceme vidět a nechceme.
A tak jsem se rozhodla, že jediný, co s tím můžu dělat je to, že o tom budu mluvit a psát. Aby si lidi sedli a sami sebe se, nebo klidně s pomocí někoho jiného, zeptali, jestli to, jak žijou, je zdravý. A to nejen po tělesné stránce.
A jestli cokoli vyhrabete, tak to začněte řešit, ať nemusí přijít něco, co vás donutí a leckdy už bývá pozdě. A nebo si na to počkejte, to je na vás.
Hany