Jmenuji se Lestr Křepela a jsem australský ovčák. Teda lidi to tak nazývají a já vlastně ani nevím proč. Oni lidi jsou obecně zvláštní v tom, že mají potřebu pořád něco škatulkovat, přiřazovat určité významy a souvislosti a pak se mezi sebou hádat, která škatulka je nejlepší. U mého plemene se dost často baví o tom, jestli je lepší, když jsem tříbarevný, nebo zrzavý anebo flekatý, jestli mám ocas nebo nemám, vedou dlouhé debaty, jsou kvůli tomu nevrlí a hádají se. Jde z nich taková divná energie, až z nich mám skoro strach.

Já jsem jaký jsem. Je mi ve skutečnosti úplně šumák, jestli jsem černý nebo zrzavý, jestli jsem lepší do bytu nebo na zahradu, kolik vážím a tak. Jsem prostě Lestr a vím co mám rád. (Teda to že jsem Lestr je mi taky jedno, ale říká mi tak panička, asi abych pochopil, že mluví ke mně, tak tomu říká Lestr, taky vtipné. Proč ne třeba knedlík nebo strom?) Ale to jsem trochu odbočil.

No a protože vím co mám rád, tak to prostě dělám. Co jinýho taky ne? Třeba miluju skákání. Skákal bych furt, hlavně na lidi, a mám z toho vždycky velikou radost, protože když na ně skočím, tak oni začnou vydávat takový legrační zvuky, asi protože se jim to líbí a chtějí si hrát. Taky u toho tak divně máchají rukama a zvedají předměty do výšky, jako by mě chtěli pozlobit a říct: no tak jestli si to chceš vzít, musíš si pro to vyskočit! A tak skáču. Ale pak nechápu takovou divnou věc, co dělají. Uprostřed té hry najednou začnou být zlí a nadávat mi a já vůbec nevím proč. Doteď se smáli a nechávali mi chytat věci a najednou jak když do nich udeří blesk a zase se jich začnu bát. Tak to ještě párkrát zkusím, jestli je znovu nevyburcuju ke hře a oni jsou čím dál horší a začnou říkat: „podívej jak jsem špinavej, vypadni a tak. Já tomu fakt nerozumím. Třeba panička tyhle hry nemá ráda, tak na ni neskáču. Teda občas to zkusím, ale nejde mi ji přemluvit. Vždycky mi řekne „dolu“ a podle toho, že mi vždycky dá packy tak, abych měl všechny čtyři na zemi, tak „dolu“ asi bude znamenat že nemám mít přední packy na ní. A tak to respektuju a ona mě za to vždycky tak hezky pochválí a za odměnu, protože ví, že rád skáču, se mnou pak hopsá třeba někde venku v lese, nebo mě učí ji přeskakovat a tak, ježiš to mě tak baví. No ale ostatní lidi mi „dolu“ neříkají. Třeba nesou v ruce něco moc voňavého a místo aby mi to ukázali co to je, protože pro mě je nejdůležitější to vočuchat, tak to zvedají nad hlavu a já to pak musím chytat. To samý s pejskama. Zjistil jsem, že existují pejsci, co jsou veliký asi jako kus masa, co dostávám k večeři. A když jdeme na procházku a někde takovýho pejska uvidím, tak bych ho moc rád poznal. Poznám ho tak, že mu čuchnu k zadku a hned vím, kdo to je. Lidi na to mají takový zvláštní kartičky a mačkaj si u toho tlapky a nebo se mačkaj celý. No a oni mi ho zvednou nahoru a já si ho nemůžu očuchat, a tak musím zase na lidi skočit a pak je to zase blbý no. Já tomu fakt nerozumím, ty lidi neřeknou, co chtějí a pak jsou naštvaný.